SUPERHRDINOVÉ

Říkalo se, že až nám Čechům bude nejhůř, pomůžou nám Blaničtí rytíři. Nyní jsou to ale superhrdinové z komixů, na které se spoléhá. Jsou v trendu a jsou po celosvětově úspěšném comebacku, bezpochyby opět novodobí hrdinové dneška. Každý by se jim chtěl alespoň trochu podobat. Mají dokonale svalnatá těla a mají své nadpřirozené schopnosti. Daří se jim úspěšně bojovat se zlem a vždy nakonec  zachrání celé lidstvo i naší planetu. Lidé je milují. Lidé totiž zbožňují iluze a to doslova. Bohužel, ale tito novodobí bozi, stejně jako Ježíšek, reálně neexistují. Ožívají jen v naší fantazii a jsou to výplody fantazie autorů a kreslířů komixů.

 

Někdy věříme iluzi. Existence vyšší moci je pohodlná a konejšivá. Je lehčí žít život bez zodpovědnosti a v pohodlí slepě konzumovat s pocitem, že tam stále někdo někde je a drží nad námi ochrannou ruku. Že až na tom budeme jako lidstvo špatně a možná i nejhůř, někdo nám pomůže. Někdo kdo to dokáže vše vyřešit a zase napravit, pokud to vše nenapravitelně pokazíme. A to ať už se jedná o ty chyby naše lidské, a nebo třeba o přírodní katastrofy a nemoci. Čekáme, že se objeví se náš zachránce, který bude disponovat superschopnostmi. Bude to nějaký náš oblíbený superhrdina, Bůh, ilumináti a nebo mimozemšťané?

A kdy zasáhne ten náš ochránce a zachránce? Bude to doba, kdy na tom budeme jako lidstvo špatně? Doba ve kterou by jsme se měli jako lidé semknout, spojit, vzít na sebe zodpovědnost za naše chyby,  využít naší lidskou superschopnost - spolupráci a jednat?

V jistém případě je těžké soudit, kdo je ten dobrý a kdo je ten špatný. A kdy v roli ochránce, tedy vyšší moci, nezasahovat. Může to být například v případě, když se jeden živý organismus snaží přežít na úkor toho druhého a narušuje dlouhodobě rovnováhu. Může to být doba, kdy si člověk přestane s přírodou a svoji rodnou planetou rozumět.

Máme zodpovědnost za sebe, naše okolí, přírodu a planetu. Máme zodpovědnost za naší budoucnost. Ať už existuje vyšší moc, Bůh nebo ne, hrdinové každé doby byli vždy smrtelníci a lidé.  Pro mě jsou například v dnešní době opravdoví hrdinové ti, kteří zachraňují a prodlužují lidské životy.

Hrdinové jsme my, lidé.

Tomáš "TEMPO" Jaroš

TRANSFORMACE

Náš svět není rájem. Rodíme se na něj s pláčem a čeká nás celoživotní boj. Svět okolo je už od začátku plný překážek. Žít a procházet životem, znamená tyto překážky překonávat a po překonání každé, se pak stát moudřejším, silnějším a sebevědomějším. Život je přísným učitelem, který nejdříve zkouší a až pak vysvětluje. Vždy nás nutí jít směrem vpřed. Někdy pochopíme minulost a věci co jsme prožili až zpětně. Někdy se nám může zdát, že se pohybujeme stále dokola v nějakém uzavřeném kole. Stále se nám totiž opakuje stejný životní scénář, pouze s jinými herci a kulisami. To nás ale život pouze učí a opakuje s námi látku stále do té doby, dokud ji nepochopíme a nepoučíme se. Pak až opustíme toto kolo a vystoupíme z tohoto životního scénáře.

Hodně lidí se považuje za optimisty, možná jsou a možná je to jen přetvářka. Ti pak soudí ostatní kolem sebe a nazývají je pesimisty. Ten kdo se zajímá o pravdu a realitu kolem sebe, bývá často smutný, snad pro mnohé pesimista. Především ale ten, kdo žije pravdou je realistou. Realista je zrcadlem svého okolí a světa.  A být realistou je přeci to nejpřirozenější.  A ač bývá často smutným, nemusí být hned nazýván pesimistou, když svět okolo takovým zkrátka je.

Člověk je součástí svého okolí a světa, a pokud nežije jen ve své fantazii a žije pravdou, může být v dnešní době plný negativní energie a emocí. Někdy to už nejde vydržet, je toho zkrátka moc a potřebuje to ze člověka ven. To může vyústit až v agresi a násilí, kdy člověk ubližuje buď sám sobě, nebo ničí své okolí a ubližuje ostatním. To je ale špatně a tímto vše celé ještě zhoršuje a vlastně i svým přičiněním dělá své okolí a svět ještě horším než je. Je to špatná cesta a také takový bludný kruh života.

Správnou cestou je se učit. Učit se sebeovládání a transformaci. Člověk má v sobě moc rozpoznat dobro a zlo. Učme se vše negativní v nás, co v nás okolní svět stále více zanechává, transformovat na pozitivní. Pokusme se negativní energii destrukce a agrese, přetvořit na pozitivní energii kreativní a tvořivou. Tím se bude nejen ten náš, ale i ten okolní svět, měnit v lepší.

Žijme pravdu.

Tomáš "TEMPO" Jaroš

DEMOCRACY AND RACISM

A truly democratic society is not boring but rather colorful as a blooming meadow full of various flowers. Democracy by its very nature is not just about the tolerance of other opinions, it is primarily about the tolerance of differences in society.

So where does racism and intolerance between people come from? At its core it is fear more precisely fear of something unknown and different from us. We are afraid of what we don't know. It is natural to go through the process of learning about something new with a feeling of fear. But the important thing is that this fear must not control and blind us from the very beginning. Getting to know new things will always enrich us and we will gain valuable life experience. These life experiences can be naturally good or bad, such is life. We should not immediately after several bad experiences or even on the recommendation of our friends, completely omit this cognition process from our lives. This process is important and must not disappear. Without this process we would get into a safe bubble but we would also lose a lot. Beacause this conformal bubble is filled with prejudices and fears, which in the extreme case, can turn into hatred against all differences in our surroundings and this can easily result in violence and war. The whole process of meeting new people is not about just fully trusting someone else, but rather about not being afraid of initial acquaintance and dialogue. Dialogue means two-way empathic communication without prejudices in order to gain one's own experience. So let's judge other people, especially on the basis of our own experience and give it a chance at all.

Another cause of intolerance among people can be envy. One would like to have what the other has envy a richer or more handsome person. In the desire to own, envy often escalates into the theft of foreign property. The difference in appearance then escalates into bullying someone. We simply have to come to terms with the fact that we are born visually different born into different property conditions and that we are all original and unique persons. We all look the way we do, we each live our own unique life and not all of us just the same one life that is presented to us as an ideal in medias such as TV or instagram.

An important value in a democracy is equality independent of wealth and property. Everyone should be given the same opportunity to take part in society and it should be independent of differences such as wealth gender, skin color, age, nationality sexual orientation, religion and many other differences. We should not accept this inequality and ask for equal opportunity and equality before the law for all because it is the basis of a true democratic society.

As another reason I should mention the prevailing principle of competition in society. Principle of competition as opposed principle of cooperation means to have competitors, rivals and opponents. It means in the extreme to hate and showing this hatred against competition through intolerance and racism. On the other hand cooperation cannot be based on hatred and all the negative manifestations of competition and manifestations of evil in it. So I am in favor of cooperation as the prevailing principle in human society.

Destructive protests destroying private and public property are the result of long-standing dissatisfaction with inequality and racism in society. Disrespect for other people's work and private property is undoubtedly reprehensible. Although property is being destroyed the aim of the protesters is to point out the problem of disrespect for human life by disrespecting of this foreign property. Disrespect based for example on different treatment of people of different skin. Thus property is destroyed and the value of man and his life is placed at the forefront of interest instead of worthless property and materialism. The fight against racism is the real fight of humanism.

I see as a big problem that democracies around the world are constantly weakened by racism and this can be exploited by totalitarian regimes that offer an equal society in their ideology where everyone is equal. However this equality is a mere illusion which in its essence does not respect the different but on the contrary fights the differences in society and strives for conformity. Exaggerated nationalism and national superiority are also a global problem which can then manifest itself as national racism, which can threaten not only humanism but also the integrity and future of unions and communities of states such as the European Union or USA.

Let's search for what unites us all, for example, that we are all earthlings, people living on planet Earth.

Tomas "TEMPO" Jaros

SPOLUPRÁCE JE SOUTĚŽ V LIDSTVÍ

Ceny, medaile a poháry, už od mala jsme vychováváni soutěžit a být lepší než ten druhý. Lepší, silnější, rychlejší. Soutěžíme a poměřujeme svoje výkony s druhými lidmi. Soutěžíme o ženy, soutěžíme ve sportu, soutěžíme ve svých koníčcích, ale například i podnikání je formou ekonomické soutěže. V politice se také mezi politickými stranami čile soutěží. Světové velmoci neustále soutěží ve zbrojení. Soutěž je pro většinu lidí motivací k tomu vykonávat nějakou činnost. Má se za to, že soutěž do jisté míry urychluje technický vývoj, zlepšuje výkon a výsledky. Soutěž a měření výkonnosti je téměř všude, je na něm založena celá naše současná společnost.

Stavět lidskou společnost na soutěži je špatně. Proč?

Soutěžit znamená mít konkurenci, soupeře a protivníky. Znamená to i uzavřít se před okolím a konkurencí, znamená to v krajní míře nenávidět a tuto nenávist projevovat nesnášenlivostí a rasismem. Ale agresivita, soutěž a teritorialismus to jsou přeci znaky zvířete a ne lidské bytosti. Je zde důležité si uvědomit, že spolupracovat v rámci smečky proti jiné smečce stejného druhu není spolupráce, ale je to jen další forma soutěže - kolektivní soutěž.

Proč tedy spolupracovat? Věřím, že lidi spojují společné hodnoty a jejich dosažení a udržení vyžaduje spolupráci. Spolupracovat znamená respektovat a mít své spoluhráče a partnery. Spolupracovat znamená tolerovat cizí názory a kulturní odlišnosti. Spolupráci nelze postavit na nenávisti a všech negativních projevech soutěže a projektovat do ní projevy zla. Spolupráce je totiž založená na otevřenosti, toleranci, komunikaci a vzájemném porozumění. Samozřejmě je tu i místo na kritiku, která by ale měla být brána například ve smyslu zpětné vazby, pozitivně. 

Přínos spolupráce je jednoznačně dobro, veřejné dobro. Rozvíjejme spolupráci. V současné době se jako lidstvo potýkáme se stále více globálními problémy, které bez spolupráce nebudou řešitelné. Soutěžíme už dlouho, ale společnost postavená především na spolupráci je naše budoucnost.

Hledejme co lidi spojuje.

Tomáš "TEMPO" Jaroš

O KOMUNIKACI

S rozvojem komunikačních technologií zatím nepadl jazykový Babylon, ale padly hranice komunikace. Můžeme komunikovat s kýmkoliv na planetě a to na obrovské vzdálenosti. Kde jsme naopak hranice a hradby postavili, je ústní a psaná komunikace. Místo toho abychom technologie jako svého rovnocenného partnera používali k práci, komunikaci a zábavě, máme naopak počítače a programy otisknuté v našem mozku. Myslíme v programech, které používáme ke své práci. Technologie nás ovlivňují a stále víc a víc jim podléháme a chováme se jako naprogramované stroje, roboti. Zrychlujeme a zjednodušujeme. Vyjádřit své myšlenky a pocity přeci neznamená rychle, ve vteřině, napsat dvě slova a pět emotikonů. 

V dnešní době se lidé ve volném čase seznamují skoro výhradně při konzumaci a pod vlivem drog. Drogy, nejen že krátkodobě způsobují příjemné pocity, zlepšují náladu a zahání problémy, ale posilují také sebedůvěru, odbourávají stud a oslabují nedůvěru mezi lidmi. Komunikovat jen tak o něčem je dnes zbytečné. Nemá to cenu. Při komunikaci musí padnout alespoň nějaké to pivo, káva a nebo cigareta. Komunikovat se musí za nějakým účelem, nejlépe ziskem. Komunikace se úspěšně zpeněžila. Z komunikace se stala účelová záležitost. Komunikací těžíme informace jako důlní stroje. Kdo by koho přeci jen tak pozdravil nebo oslovil na ulici? Vždy to má svůj účel, někdo něco chce, nabízí, nebo prodává a čím je na člověka milejší a příjemnější, tím se za vším bude skrývat větší šmejd. 

Lidé se dnes míjejí na ulici se zaťatými pěstmi, naplněni nedůvěrou. Při pohledu do očí klopí zrak a utíkají pohledem. Jakoby nám někdo ublížil a my s tím nemůžeme nic dělat. Smířili jsme se s tím a rezignovali. Každý ale chceme od života víc než jen podrazy a podvody na každém kroku. Každý chceme někomu a něčemu věřit. Důvěra je v každém vztahu důležitá. Bez důvěry vztahy mezi lidmi budovat nelze. Kde se ve společnosti ztratila důvěra, a co se stane, když nevěříme nikomu a ničemu? Co se stane, když přestaneme úplně věřit? 

Ztratíme naději.

Tomáš "TEMPO" Jaroš

SVOBODA? Je mi to ukradený a to doslova!

Cinkot klíčů nad hlavami, se Sametovou revolucí k nám přišla svoboda. 

Plno podob svobody. 

Svoboda může mít totiž i svoje negativní podoby. 

Například svoboda lhát, krást, nebo svoboda ubližovat a ničit.

Ale zpátky v čase, po období nesvobody se začala svoboda pozvolna žít a objevovat. Lidé začali podnikat a cestovat. Mnozí objevovali a učili se zároveň ve svobodě žít. Lidé objevovali nové návykové látky, které jim místo svobody, daly závislost a nakonec i svobodu vzaly.  Není to lehké žít ve svobodě, obsahuje to jakousi vnitřní zodpovědnost.

Člověk už není dítětem a nikdo už nad ním nedrží ruku co ho ochraňuje nebo trestá. Mnozí neumějí žít ve svobodě do teď. Mají z neznáma a neznámé svobody strach. Je pro ně mnohem snadnější a pohodlnější, když na ně dohlíží a rozhoduje za ně v životě někdo jiný. Někdo, kdo převezme tu složitou zodpovědnost. A dobrovolně si pak ponechají jen svobodu konzumovat. Svobodu vybrat si, co si za svoje peníze koupí.

Svoboda je ale dar. Dar, který s sebou přináší důvěru v člověka. V potenciál a dobro ukryté v každém z nás. V životě je důležité dělat rozhodnutí. Člověk, jako by v každém rozhodnutí v sobě stále zápasil mezi dobrem a zlem. Nechme v sobě to dobro zvítězit. Nevydávejme se po starých cestách komunismu a nacismu. Nikam nevedou. Nenechme v sobě vyhrát zlo, nenávist a chamtivost. 

Je nutné se vydat na novou cestu a udělat kroky do neznáma. Rodíme se se svobodnou myslí. Máme svobodu být sami sebou, být tím čím jsme a v každém z nás je ukrytý hrdina. Jsem si tím jistý. Už jen tím, že v sobě každý vyhrajeme onen boj mezi dobrem a zlem a pro jednou zvítězí zase dobro.

Tomáš "TEMPO" Jaroš

MIMO REALITU

Poslední dobou se stále častěji setkávám u lidí, možná lépe řečeno, začal jsem si od nějaké jisté doby všímat, že jsou lidé "mimo". Být mimo má spoustu podob, být mimo může být člověk psychicky nemocný, na alkoholu a drogách, ale i člověk zcela střízlivý a při smyslech. Tento stav lze popsat tak, že se lidé zajímají vlastně o vše ostatní, jen ne o realitu jejich života.

Realita je nudná, šedá, nezajímavá, nebezpečná, smutná, zkrátka neatraktivní a nezábavná. Vesmírné lodě, světelné meče, nové kolekce, šperky, góly, míče, puky, trpaslíci. Lidé se raději zajímají o sport, tedy o své oblíbené sportovce a fotbalové týmy. Zajímají se o oblečení, šperky a své oblíbené celebrity. Zajímají se o fantasy, sci-fi filmy a seriály. O elektroniku a videohry. Stále utíkají před pravdou a realitou za odpočinkem do svých barevných, zábavnějších a bezpečnějších fantastických světů.

A co třeba pak drogy, nebo například antidepresiva? Ty nabízí lidem úlevu, klid a bezpečí ve svém těle, taky ale na míle vzdáleném od reality. V dnešní době kdy technologie vytvářejí a upravují realitu, tedy v době virtuální a rozšířené reality, bude stále snadnější a pohodlnější utíkat. Kam? Stále pryč za novým a stále za něčím lepším. Hlavou v oblacích u televizní obrazovky, hlavou před displejem svého telefonu, pohledem i myslí mimo realitu.

Stimulujeme se neustále k vyšším výkonům, stimulujeme rostliny a zvířata k rychlejšímu růstu a vyšším výnosům. Možná nám chybí se jen zastavit. Zastavit se, sundat si své růžové brýle a rozhlédnout se kolem sebe a zamyslet se. Co je pravda? Co je skutečné a realita?

Je to nepříjemné a bolí to, ale co když lze vytvořit realitu takovou, od které už nebudeme utíkat? A nebo alespoň ne tak často a tak daleko? Realitu našich životů utváří přeci především politika, zajímejme se tedy o politiku.

Tomáš "TEMPO" Jaroš